Sociální spravedlnost jako koncept 21 století.

Anonymní členové AKORN komentují aktuální dění.

Jak udělat lepší sociální systém? 

Co je vlastně naším skutečným cílem?
Je to plnohodnotná sociálně spravedlivá společnost?

A co když o téma jako celek není ve společnosti zájem, ačkoliv na to doplácí každý a ačkoliv kdyby se probraly jednotlivé dílčí části, tak se vším by pracující souhlasili? 

Ono je totiž třeba se zeptat na to o co není ve společnosti zájem a o co ve společnosti zájem je…

Není zájem o “slovo socialismus”, navíc ten minulého typu s zkostnatělým konzervativismem a státním kapitalismem, ale je zájem o náplň sociální spravedlnosti a ve skutečnosti, kdyby většina respondentů na ulici dostala takovouto anketní otázku, tak by na jednotlivé dílčí principy socialismu a zákonitosti reagovali ti samí lidí kladně…  

Z toho důvodu si myslím, že bychom měli “socialismus” pracovně přejmenovat.
Jinými slovy užívat nějaký český ekvivalent toho slova, abychom pro něj získali co nejvíce zájemců, protože se stalo již velmi zprofanované a to bohužel brání k jeho dalšímu použití. ¨

Co je vlastně stát?

Stát je institut…

Čeho je stát institutem?
Stát je institutem veřejného blaha, v podstatě “institutem veřejného blahobytu“…

Zkusme to říct někde veřejně, tak tomu většina vlastně občanů ani nemůže věřit, ale zároveň to politici nemohou popírat, že stát je skutečně institutem veřejného blahobytu a přeci je to jeho neoddiskutovatelná role.

Myslitelé myslili a vymyslili…

Všechny levicové osobnosti na které si můžeme vzpomenout jsou jen lidé, nikoliv neomylné ikony a to myslím včetně Marxe a Engelse.
Můžeme se tímto postupem dostat do jádra otázky zda-li je vytváření ikon marxismu vůbec levicové?

Pokud jsme si prakticky skutečně všichni na světě rovni, pak máme stejné schopnosti a dosáhneme stejných závěrů zcela sami.

Ve století páry si filosofové představovali, že za lidi budou pracovat stroje

Abychom dosáhli skutečně spravedlivé celosvětové úrovně, která by vyhovovala úplně všem a ne jen určitým skupinám společnosti je zapotřebí nastolit nejprve sociální rovnováhu. 

Ve století páry se filozofové zamýšleli nad tím, že stroje uvolní pracujícím lidem ruce a že se pak budou více vzdělávat, budou mít více času na sebe a budou rozvíjet teorii úplně spravedlivé lidské společnosti. 

Ať pracují stroje…

Samozřejmě ale zatím, dokud na nás nebudou pracovat stroje a umělé inteligence, tak tvrdě dřící lidé budou dále pouze dřít a vzdělanci za ně budou požívat plody výhod a výsad.

Lidé nemající čas na svůj rozvoj a nemají čas na to přemýšlet nad smyslem lidské i vlastní existence a spravedlnosti mohou z počátku revolučního nadšení ocenit ty, kteří nesobecky se zamýšlí nad podstatou lidské existence a smyslu spravedlnosti, předně té spravedlnosti ve smyslu rovnosti a sociální nápravy…

Smyslem Institutu veřejného blahobytu je koncept vnímání státu jako služby občanům. Stát by měl spravedlivě zaměstnavatele, kteří zefektivňují, robotizují a umělou inteligencí doplňují výrobu a služby donutit, aby začali lidem, kteří jsou v procesech už z toho pohledu přebyteční posílat podíly na místo propuštění. Protože to byli oni, kteří dobudovali firmu do stavu, ve kterém si může dovolit nahrazovat pracovníky automatizací. 

Tedy ať pracují za nás stroje, ale ať nás nikdo nepropouští a stát by měl mít úlohu přikazovatele ve prospěch pracující většiny občanů!

Vyhovět všem, lze to?

Na druhou stranu, není ten ucelený koncept rovnocenné společnosti možný jedině za podmínky, když se všichni nad tím zamyslíme dohromady?
Tedy myslím společně jako komunita lidské společnosti a opět všichni společně eliminujeme chyby a omyly a vytvoříme jen jako homogenní skupina ucelený koncept?

Bylo zde mnoho sociálních a socialistických myslitelů, to je jedna věc, ale jejich neomylnost, nebo šířka možné představivosti aplikovatelná a vyhovující naprosto každému zase věc druhá…

Takový celosvětový koncept, kdy celé lidstvo dá hlavy dohromady a vytvoří lepší společnost je možný jedině za podmínky, že všichni budou stejně odpočatí, stejně mít čas a prostor na svůj osobní vývoj a pak i rozvoj osobnosti, nebude žádný stres a žádná křivda.

Zatím ale se takové možnosti týkají jen úzké elitní skupiny lidí, které pracující občané musí věřit, že vše dělají správně a v jejich zájmu, protože oni jsou pány svého času a mají čas, prostředky a energii na vzdělávání a získávání informací, na rozdíl od pracujících spoluobčanů.

A co funkční model Institutu veřejného blahobytu?

Jak toho můžeme dosáhnout?
Jedině občanskou kontrolou a participací na výrobních prostředcích a to především robotizace a umělé inteligence a jejich plnému zprostředkování pro službu veřejné prospěšnosti…

Čím více vyšetříme pro vetší skupinu obyvatel čas na vlastní seberealizaci na bázi dobrovolnosti a vůle, tím více bude naše idea a ideál skutečnější, reálnější a univerzálně implementovatelná…

Problém je v koncepci, problém je v efektivnosti a v metodice.

Nejprve se musíme zaměřit na efektivitu především aktivistické organizace, která probere a zalarmuje masy!

Zalarmovaná masa pak pracuje s námi společně na souhrnu podstaty levicové práce a rozvoje samotné nosné myšlenky.
Ona jí pak spolutvoří a nepovažují jí za „přinesenou na podnose“, ke které by se tak nanejvýše měla možnost „buď přidat, nebo ne“, ale považuje jí zároveň za vlastní myšlenku, za takovou, kterou pomáhala postupně spolutvořit.

K tomu však potřebujeme nyní především akcelerovat společenský potenciál!