V současnosti se dávají na váhy progresivistické a konzervativně levicové postoje.
Jenže to jsou nálepky, které ne vždy vystihují co se za nimi skrývá…
Kupříkladu rostoucí obliba Trumpa mezi pracujícími vrstvami a tendence hnutí Stačilo! částečně omlouvat některé jeho výroky.
Většina liberálně levicové a intelektuálně levicové scény (která by si nejraději říkala „progresivní“, ale je zde absence konfrontace toho, co to pro koho vlastně znamená) zcela nechápe proč lidi chtějí raději poslouchat Trumpa, nebo Babiše a ne čist kupříkladu deník Alarm, nebo Referendum, potažmo Solidaritu a Levicoviny (myslím obecně lidi a ne intelektuální levicovou menšinu, která tato peridokika podporuje).
A ono je to jednoduché, dělný člověk slyší na změnu a Trump nechce reformovat, ale měnit. Lidem je vlastně jedno “co měnit” a zda to bude ku prospěchu věci, nebo ne, tak dalece nepřemýšlí (a na to celkem správně poukazují i ona výše jmenovaná periodika, bohužel to nebude vyslyšeno).
Na samotnou možnost systémové změny reagují s očekáváním, protože impulsivně už nevnímají jakékoliv reformy, nebo jazyk reforem, tón reforem jako cestu.
Desítky let se zde střídá systémová levice se systémovou pravicí a nevede to ku prospěchu a většímu blahobytu a tomu už znova odmítají věřit.
Takže miliardář, který změní systém (sice k obrazu svému a svým podnikatelským a lobbistickým potřebám vstříc) je pro jejich uši a oči nyní jako kouzelný princ z pohádky co se zastal utlačovaných.
Ten byl přeci také z “dobrých” poměrů.
Je to přitom jednoduché.
Kupříkladu takový Trump má zacílení na změnu a to představuje jako produkt.
Ale je na té scéně křičící “změna systému” tak osamocen, že si může dovolit detaily změny nechávat si pro sebe a lidi na to přesto uslyší.
A zatímco intelektuálně založená levice, která má všechny své postoje vědecky podloženy a rozumově uváženy (většinou má oproti běžně pracujícím na to přemýšlení více času, vždyť se i živí hlavou) má jen svou ublíženou pravdu (a třeba pravdou i v mnoha ohledech je), kterou si syslí někde v koutě a vlastně se i bojí jí i naplno prodávat.
Je zcela irelevantní zda jsou jejich úmysly křišťálově čisté a i když v mnohém sofistikované a dávající smysl, bohužel forma dnes vítězí nad obsahem…
A k tomu se neumí přizpůsobit.
Dokud intelektuální levicová avantgarda, jako jsou kupříkladu lidé ze SOCSOLu, Budoucnosti, Alarmu, Referenda atd nezredukují formu, nikoho ve většinové společnosti nebude zajímat jejich obsah.
Zůstane to v této stagnaci, v jaké to je…
Fascinuje mě ta neochvějná víra z redakce kupříkladu Alarmu, nebo Referenda v Evropskou Unii, která údajně “vyznává lidskou důstojnost na úkor zisku, řeší klimatickou krizi a stojí v cestě imperiálním ambicím Ruska i USA.”
Tohle zní jako nekritická adorace systému, který nemá chyby.
Je snad rozdíl mezi neomezenou důvěrou a víru v princip, který ale zcela viditelně je v samé EU pošlapán.
Stejné jako jakási důvěra a víra v levicové křídlo Demokratické strany USA a slepá adorace v politiky jako jsou Bernie Sanders a ti další (a dost možná Jeremy Corbyn jako obdoba u labouristů v UK), připomenu, že přesně tak se profiloval Barack Obama – vlastně člověk z lidu a grassroot hnutí, vlastně z našeho ACORN USA.
Naopak, té se štítí a na jejich akce nechodí, nechtějí se tam totiž konfrontovat s pravicovou scénou, která tak a díky tomu nemá v levici žádného konkurenta, kromě Stačilo! (a samozřejmě, že pak v tom ostentativně Stačilo! nechávají samotné, aby se sami nenamočili před svými ideovými vrstevníky a tím i dochází k ústupkům a chybám KSČM, které nemá tak prostor pro konstruktivní kritiku na pozitivní výstavbu programových priorit a musí dělat kompromisy s těmi, kteří na spojenectví zbydou.).
Navíc naivita této avantgardy je často zcela evidentně zakořeněna v buržoazně politickém vnímání s prvky levicovosti.
Vlastně se cítí bezpečnější s liberálně pravicovým proudem, protože věří v společenský systém, že je reformovatelný a že o půjde demokratickou cestou.
Zatímco jak jsem již psal výše, důvěra pracujících v systémové strany na pravolevém spektru se již vyčerpala., které nemá míru srovnání
To by nám jako obecným stoupencům levice mělo vlastně konvenovat, nicméně například nejsme schopni hloubkové kritiky Evropské Unie, protože tak nějak jednotou Evropu značná část levicového spektra podporuje (ačkoliv současná EU není žádná sociální bezpečná kostra, je to spíše liberální paskvil s mnoha humanistickými výkřiky zakrývající skutečné socio-ekonomické problematiky) a bojíme se kritiky z důvodu, aby si nás nikdo nezařazoval mezi tendenční populisty vytvářející úspěšný politický marketing a business na czexitu.
Stačilo! se kupříkladu do kritiky EU pustilo (stejně jako greendealu) a přitom čelí podobně tendenčnímu přístupu ze strany levicově intelektuálních kruhů, protože mnoho lidí z těchto řad ani nedohlídne na skutečné podstaty této kritiky, nezaobírá se důvody pro které se kritika vede, nebo nerozebere s nimi obavy pro které jednotlivé díly postojů razí.
A asi z obav o vlastní pozici na levicové scéně a toho, jak se bude jejich postava vnímat smetou celý argumentační postoj ze stolu, aby se „přeci neumazali“.
Jenže bez umazání nezměníme formu a bez změny formy nikoho nebude zajímat obsah, tedy náš vlastní obsah.
Je to začarovaný kruh a nedá se rozštípnout jinak, než že budeme riskovat drobné umazání, ale začneme třídit rozpory a vysvětlovat nuance.
Přiznat si v jaké jsme situaci a o co se nám jedná?
Jedná se nám o to jak my sami budeme vypadat, o to, abychom my sami neztratili tvář, nebo se nám jedná o pomoci občanům?
Chceme je účinně oslovovat a odvrátit tak vliv ultrapravicové scény, která jak jsem psal výše z pouhé absence levice na meetinzích a pouličních akcích přebírá klíčovou iniciativu, nebo je nutné čekat, až se dělnická třída sama od sebe probere?
A co když se neprobere? Protože nemá kdo jí probrat?
Vytvořit si plán.
Plán je důležitý, musíme mít zmapováno na co pracující reagují. Především nemluvit o tom, jaké problémy se jich týkají, ale oslovovat je s nimi.
Oslovovat je s řešeními v návaznosti na jejich situaci.
V tom často děláme chybu, píšeme o aktuální problematice moc v obecnosti, ale necílíme, nesnažíme se pracovat v kontrastu ultrapravicových sil, abychom vytvořili protiváhu jejich prodejcům produktu.
Co je to za produkty?
U nich – pravice stačí jen tvrdit, že produkt mají, oni ho nemusí představovat, protože nemají kontrastní protihlas, není zde bod srovnání a tím jim to velmi usnadňujeme. Takže zmapovat jak běžní pracující reagují na pravicovou propagaci a vytvořit sílící protipól, který nabízí produkt s celým řešením, ale především je oslovuje.
Kde je oslovovat?
Na meetinzích a protestech, kam chodí, musíme se prostě jednou pro vždy umazat, a snažit se dělat vše pro to, že si nás tam někdo všimne.
Musíme pomoci vytrhnout dělnickou třídu ze spárů pravicové propagace.
Znesnadnit jí šíření své jediné antysystémové pravdy a dát kontrastní antisystémovost „se smyslem“, začít taktizovat.
Riskujeme tak?
Ona si i intelektuální veřejnost časem všimne, že jsme jiní, že se snažíme o hlubokou analýzu a oddělujeme velmi přísně zrno od plev, ale musíme si uvědomit, že když se dáme na tu těžší cestu, nebude to hned.
Proč to nejde i jinak?
Nemáme mediální rozsah, nemáme média, nemáme ani na silnou volební propagaci finance.
I kdybychom měli na to finance, je to úplně jedno, protože se to mine účinkem.
Jsme jako strany a organizace levicové scény zbytečně na vážkách, pro běžného voliče chceme působit jako ta „rozumná levice“, na volby vybíráme celkem umírněná témata, neradikalizujeme, zamlčujeme co máme uvnitř, v sobě.
To vše dává najevo, že se snažíme vypadat volitelně pro střední názorový proud.
Ale je to to, co voliči chtějí? Pokud ne, děláme to pro co největší volební zisk?
A jakého takto tedy dosahujeme volebního zisku?
Téměř žádného.
Pokud chceme skutečně naše myšlenky postavit do protiváhy stále sílícímu proudu antisystémového populismu, který nic nenabízí, musíme být radikálně antisystémoví a něco nabízet.
Kde tedy bez peněz vejdou naše cíle a program ve známost a k všeobecné oblibě?
Přesně na tom místě, kde šíří své pochmurné a politováníhodné zmatečné antisystémové ideály u pravicová protivládní scéna.
Stát na piedestalu, hovořit a oslovovat, rozdávat materiály, zviditelnit prapory a loga. Rozdávat i přihlášky do strany!
Prosazovat si tam svou pravdu, která nekonvenuje s proudem okolo, která nesouhlasí, která narušuje a nutí přemýšlet!
