Koronavirus a ekonomický model, nesmíme házet slabé přes palubu!

Tento článek by měl být o ekonomickém systému, jaký je podle nás třeba zavést v takovýchto krajně krizových situacích.

Rozdělím ho na části, v jedné si dovolím takovou malou osobní dialektickou polemiku ohledně toho jak a v čem všem se společnost posunula a jak se stejně tak posouvala i rizika, nebo lépe objevila se rizika nová a v té druhé se zaměřím na kritiku pravicového chápání krizového řízení ekonomiky, nutnosti nepodmíněného příjmu a na fakta.

Problematika volného trhu:

Problematika volného trhu souvisí s tím, že aby byl alespoň elementárně prospěšný většinové části společnosti, musí mít absolutně klidné prostředí svého vývoje, tedy místa, kde zapouští své kořeny. Prostředí beze změn, bez náhlých skoků a nečekaných událostí.

Jenže ani společnost, ani vesmír se tak nevyvíjí a nikdy vyvíjet nebude.

Dialektická polemika o tom, jak se vše posouvá:

Jestliže přicházel ve 20. století jeden z největších úspěchů dosažení rychlosti zvuku a největší nebezpečí hrozilo s jadernou katastrofou, pak ve 21. století se přesunujeme do micro struktur a tak největší nebezpečí skýtají přírodní pohromy v podobě biologických mutací virů, nebo kyberútoků hackerů a největší úspěch je přistání s nanoboty v lidském těle.

Po stovky let označovala Velká čínská zeď ochranou stavbu z cihel a kvádrů pro jednu celou civilizaci, dneska to označuje firewall hlídající přístup k internetu.

Tématem číslo jedna zkrátka už nejsou velkolepé výbuchy a jaderné hřiby, ale epidemie, malé nebezpečné breberky v podobě biologických mutací – doslova nepřítel bez tváře, skrytý a nevyzpytatelný.

Teroristický útok na věže WTC a jejich následné zřícení v září 2001 byl možná i jakýmsi posledním dozvukem válek dvacátého století, který začal Afghánským a dozněl Syrským konfliktem, než aby předjímal skutečný charakter problémů století jedenadvacátého.

Postihlo nás totiž něco nepoměrně zlověstnějšího: hrozba neviditelným útokem přírody – viry, které mohou být všude a nikde.

Mění se i příroda a to i díky lidským zásahům. Globální oteplování, hurikány, vichřice, mutující nemoci, zemětřesení tam, kde nikdy nebývala.

(Samozřejmě, že globální nemoci zde byly. Mor ve středověku způsobený fámou, že se Kristus nemyl, Španělska chřipka způsobená oslabenou imunitou po první světové válce.)

Je zapotřebí nový ekonomický model respektující tyto změny?

Na úrovni zjevné materiální reality se nic zvláštního neděje, žádné velké exploze, a přece se důvěrně známý vesmír hroutí a život se rozpadá. Vstupujeme tak zároveň do nové éry ekonomického boje, ve kterém bude největší problém aby se přizpůsobily zažité infrastruktury a ekonomické systémy i se svou nedokonalostí kapitalistického chápání.

Ty se ale začnou vehementně bránit a budou bránit svou neschopnost adaptovat se na nové prostředí, na nové podmínky, začnou pak tedy prosazovat právě svou existenci na úkor zbytku společnosti a jejím potřebám.

Reagujeme tedy na všechny posuny a změny, které kolem zaznamenáváme jako společnost správně?

Je naše technická vyspělost adekvátní možnostem?

Technika a technologie měly osvobodit člověka od těžké, špinavé, nucené, nudné, otupující, zbytečné práce, možná vůbec od jakékoliv nechtěné práce a umožnit lidem zabývat se osobním i společenským rozvojem všech tělesných, mentálních a duševních potenciálních možností.

Vlastně ve mnoha případech se tento odvěký lidský sen osvobození od roboty dnes naplňuje – až na jednu věc – setrvačně se vyžaduje práce nebo abychom to lépe popsali “viditelnost práce”, protože technicky vyspělé společnosti západního typu zaostaly za vývojem technologií a nedokázaly včas přejít na jiné existenční hodnocení svých členů.

Jinými slovy technika již dnes klidně může být na takové úrovni, aby nás zabezpečovala, vědecká vyspělost už je tak daleko a vše je otázka výroby, ale nezaměstnávala by a tím by porušila samotnou podstatu kapitalistické ekonomiky a tak není pro kapitalistickou společnost a hlavně doktrínu důvod k tomu jí vlastně produkovat a mít.

Proto jsou technické novinky vždy jen přiměřené k umělé regulaci trhu práce a nastavování materiálních hodnot.

Je morálně a společensky správné klást si otázku co se zbytečnými lidmi?

A tak si kapitalismus klade často otázku “co dělat se zbytečnými lidmi” (protože podle jeho chápání časem zbytečných lidí bude ještě víc než dnes) existuje několik odpovědí, žádná z nich však není vyčerpávající a jednoznačná.

Obhájci kapitalistické ekonomiky by v čase krizí, jako je koronavir nejraději šetřili systém na úkor slabších jedinců. Obhajují to tak, že tak, že by tím zachránili zbytek společnosti.

A na to obranný mechanismus tohoto systému opatrující mocné a poskytující beznaděj bezmocným pokládá zrádnou a záludnou otázku: “máme na to zachraňovat životy za každou cenu?”

A odpovídá: “ne, nezachraňujte, staré a nemocné hoďte přes palubu a zachraňte systém”, tedy systém, který by se zachránit nedal ani bez přírodní katastrofy, důkazem k tomu totiž je jak je na ní připraven.

Budeme tedy mlčet, když nemohoucí systém, který zjevně nemá na to chránit všechny chce za všech okolností na všechny slabší hodit své vlastní systémové chyby?

Experti z ČNB by nejraději slabým brali?

Jakkoliv je kupříkladu kvantová teorie nejúspěšnější teorií, kterou kdy lidská mysl vytvořila, je vybudovaná na vratkých základech náhody, štěstí a pravděpodobnosti.

A stejně tak stojí naše společnost a její ekonomický systém proti všemu nevyzpytatelnému, všem hrozbám přírody, i těm které neznáme a které mohou kdykoliv a kamkoliv udeřit.

Je však na to naše společnost připravena?

Bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma a bývalý viceguvernér Mojmír Hampl téže instituce v Hospodářských novinách publikovali text s výše uvedeným titulkem:

“Máme na to, zachraňovat životy za každou cenu?”

Bývalí šéfové ČNB Tůma a Hampl: necháme v zájmu ochrany života umřít celou českou ekonomiku?

Uvedl v něm například:

„Při epidemii chřipky se často také přistupuje k omezením typu zákaz vstupu do nemocnice či uzavření školy, nikoli však k takovým celostátním omezením, která by zásadním způsobem poškozovala ekonomiku.“

„Nejsme sice zdravotní experti, nicméně vláda ve svých vyjádřeních nijak nevysvětlila, proč jsou v případě koronaviru opatření tak drastická“

„Lze pochopitelně namítnout, že hovoříme o riziku ztráty mnoha životů a že cena života se nedá vyčíslit. To jako lidé chceme všichni přirozeně slyšet. Ale dovedeno do důsledku by to pak znamenalo, že musíme zamezit všem hned zítra, v nouzovém stavu a pod dohledem policie, řídit auto, pít alkohol, kouřit, dělat extrémní sporty, nezdravě jíst a tisíc jiných věcí. Kvůli tomu všemu lidé umírají.“

Jaký tedy ekonomický systém je připraven stát proti všemu nevyzpytatelnému a všem hrozbám přírody?

Jedním z nabízených řešení je vyplacení všem lidem tzv. základního nepodmíněného příjmu.

“Základní nepodmíněný příjem je označení pro pravidelnou peněžní dávku vyplácenou ve stejné výši všem občanům státu. Jak název naznačuje, vyplácení takové dávky by nebylo podmíněné ničím dalším, jde o dávku zcela nezávislou na příjmech, sociální situaci apod.” (zdroj Wikipedie).

Příjem má dnes každý – větší či menší. Jinak by vůbec nemohl žít. Otázkou je: Za jakých podmínek? JAK dnes člověk získává svůj příjem?

Čtyři z deseti evropanů dostávají příjem za to, že se věnují placené práci.

To je práce, jíž si člověk vydělává na živobytí. Výdělečná práce. Přibližně tři z deseti obdrží příjem od svých příbuzných. To jsou především děti a mladiství. Dva z deseti žijí z renty nebo ze svého důchodu. A méně než jeden z deseti žije z podpory v nezaměstnanosti nebo ze sociálních dávek.

Všechny příjmy pocházejí z výsledků hospodaření. Ale jen 41% obyvatel se při tom věnuje výdělečné činnosti. Všichni ostatní mají jiné příjmy. Takzvané transferové příjmy – příjmy, které nejsou bezprostředně spojené s prací. Základní příjem by nám tedy nemusel být tolik cizí. Cizí je nám jeho nepodmíněnost.

Všichni občané nemohou pracovat, je tu vždy určitá malá část, která prostě nemůže, je buď nemocná, nebo stará, nebo naopak příliš mladá. S tou se ve stáním hospodářství počítá. Pak je tu část lidí, kteří pracovat nechtějí, ať již že rentují a hromadí, nebo dělají různou podvratnou činnost. Malá část lidí také práci nemá.

Nepodmíněný příjem by však měl všem zaručit nejen příjem, ale také práci a pokud by ustupovala manuální práce vědě a technice, čím dál větší význam by měla práce duchovní. Protože nepodmíněný příjem by měl nastavit společnost tak, aby stále fungovala, zabezpečovala a vyvíjela se dál.

Nakolik jsou však podmínky získávání příjmu přiměřené dnešní době?

To je vlastně už dnes špatně položená otázka, správně položená otázka je nakolik byly podmínky získávání příjmu přiměřené v době před koronavirovou studenou sprchou?

A nakolik jdou dnes?

________________________

Pod čarou:

Na fb skupině KORONAVIRUS -info, pomoc, servis naleznete tato úhledně rozdělená témata: