Rozděl a panuj? Aneb, radikalizace je jen stěnou..

Stojí mezi námi stěny

Mezi lidmi stojí zeď neproniknutelného vlastního strachu,.

Tuto zeď jim brání zdolat trvání na vlastních výhodách a privilegiích. Pokud si chce někdo srovnat svá privilegia, musí o nich ustavičně přemýšlet jako o něčem, co není automatické, co není pro mě samotného, ale co mi umožňuje převážně pracovat ve prospěch zbytku.

Mezi lidmi je málo takovéhoto chápání privilegií a proto se převážně dvě zcela různorodé nehomogenní skupiny a to sice na jedné straně převážně intelektuální liberalisté a na druhé převážně dělničtí slušnočeši nedokáží dorozumět, každý by totiž kvůli snaze o vzájemné pochopení a dorozumění přicházel o vlastní komfort.

Takto to začínalo už jednou

Abych vysvětlil blíže kam směřuji svou úvahou začnu trochu zostra.

Všichni víme, co znamenal fašismus, že pod tímto slovem se skrývají miliony zavražděných lidských životů. Všichni víme, že tyto strašné hrůzy začínaly, postupně a nenápadně. Stále větší skupina lidí si začínala hrát na vyvolené, stále větší skupina lidí cítila v jednotnosti a uniformovanosti obrovskou sílu.

Stále větší skupina začínala zasévat strach v mysli lidí. Až nakonec neexistovala už žádná skupina lidí, ale jen vyvolená rasa se samozvaným právem všechny nevyvolené vraždit a terorizovat.

Miliony hrobů po celém světě z téhle hrůzy by měly jasně řvát ne, tudy cesta nevede !

A já se ptám?

Skutečně žijeme době, kde se reálně vynořuje afektivní neuspořádané jednání slušnočechů na jedné straně vůči neopatrnému a často i egocetristickému jednání čím dál více konformních intelektuálů na straně druhé?

Je to přesně to o čem jsem popsal o pár řádků výše a přijde mě to tak velmi reálné, samozřejmé a přirozené až naskakuje husí kůže. Proč se nám nechce dívat na hromadný hroby, ale proč nás nechávají klidnými lidi co řvou TO ONI, ONI jsou na vině. ONI nám chtějí vzít naši zem, ONI nám chtějí vzít naše štěstí, ONI, ONI, ONI. Někdy mám pocit, že se tak sami ženeme tam, na co se tak neradi díváme a při čem se jen nevěřícně ptáme „Jak jsme to mohli dopustit !“

Poznáme viníka?

Lidi jsou zrůdy?

Ne všichni.

Ale spousta z nich?

Jak je poznáme?

Jestli si myslíte, že zrůda byl ten pán s obrovskými nůžkami, co se k vám tuhle blížil rychlým krokem přes ulici ve filmu střihoruký Edward, pak máte asi pravdu. Ale jen proto, že to nebyl Edward.

Ne, opravdu to nepoznáte podle nůžek místo rukou.

Spíš podle toho, když vám někdo vrazí (obrazné) nůž(ky) do zad.

Tedy naše konfrontace se světem, v tom to všechno je.

S povrchním světem, který všechno odlišné bere jako atrakci. Který se snaží předstírat, že je chápavý. Ale který při první známce slabosti vytasí s předsudky.

Právě takovým Edwardem může být soused černoch, který zde vyučuje na vysoké škole. Průběhem blíže neurčených a nerozpoznaných událostí se může situace vyhrotit až k honu na něj, jako na čarodějnici.

Na druhou stranu se kvůli zcela povrchní snaze o korektní přístup ke všem bez rozdílu může zcela opačně situace vyhrotit k opomenutí důsledných bezpečnostních prověrek a tak i k dalším teroristickým útokům.

Skutečná podstata problému je ale jiná

Naše společnost má občas stánek na I. P. Pavlova, kde šíříme osvětu i petici, se stejnojmenným názvem “Uprchlická krize má řešení, oddlužení států třetího světa“.

Vychází z jednoduché premisy:

stěhování má být jen dobrovolné, pokud se někdo stěhuje nuceně, není to v pořádku,
celková situace kolem uprchlické krize je následkem od 14 století trvajícím nerovnoměrným vývojem a zneužíváním národů, nejprve vykrádáním národních pokladů, otrokářstvím a kolonizací, později neokolonizací, tedy vznikem národních států (tak aby nemusely kolonie živit, osamostatnění jako takové je samozřejmě v pořádku, nicméně v pořádku neproběhlo vcelku nikde) s vazbou na nutné zadlužení u MMF a SB a západních mocností obecně (protože po skončení kolonizace byly státy zcela vysáty),
řešení takové krize je dohnání k zodpovědnosti dnešních viníků, tedy nadnárodně korporátního systému, oddlužením a rozvojem infrastruktury,
posuzování lidí podle barev pleti a náboženství je stejné barbarství, jako terorismus a může k němu také vést,
přesto se v nastalé kritické situaci musí zpřísnit bezpečnostní prověrky do EU,
nelze nikomu zakazovat svobodné cestování a přesidlování.

Podstata je, že se zde na našem stánku dokáží zastavit obě skupiny a my najednou vidíme, jak blízko mnozí lidé, kteří vytváří jakýsi okraj obojího spektra k sobě vlastně ve skutečnosti mají. Petici nám jsou schopni a ochotni podepsat jak pravdoláskaři, tak slušnočeši, no ze strany slušnočechů minimálně takový ten normálnější průměr a jen málokdo se ozve s rasistickými průpovídkami.

Právě naopak se u nás zastaví obě skupiny a dokáží konstruktivně vést dialog a je tedy patrné, že problém zdí v mezispolečenském dialogu není ani tak v neschopnosti, hlouposti, nebo neochotě, ale spíše jen v nedůvěře v to tyto zdi vůbec zdolávat bez zásahu někoho třetího.

Proto tedy dle zkušeností i z různých debat víme, že problém je daný hlavně tím, že intelektuální veličina se do jisté míry v naší společnosti separuje a nikterak to neřeší ani tzv liberální, nebo dnes už velmi rozšířená liberálně levicová scéna, která se do značné míry uniformuje do jakési hipsterské podoby.

Intelektuálové dnes mají k obyčejným lidem bohužel daleko

V české společnosti je za pravdoláskařského, nebo liberálně levicového intelektuála často nazván mladistvý jedinec s vyhraněným stylem života, jednáním a oblékáním, který se snaží působit originálně a přesto pouze kopíruje předchozí vzory, kteří s daným originálním prvkem přišli o několik let dříve, a tím opět zapadá do stáda běžnosti.

Liberální intelektuálové většinou studují, nejčastěji humanitní vědy, částo se oblékají dle principů hipster módy a zdobí si kůži. Obecně také se často se zdržují v kavárnách, na vernisážích, výstavách, koncertech širší veřejnosti neznámých smoothjazzových saxofonistů, graffiti soutěžích a podobných neběžných místech.

To vše je samozřejmě mimo jiné i určitý styl, který se snaží říci “neodsuzuj na první pohled”, nebo “nespokojuj se s konvencemi a lacinými konzumním uměním, či konzumem obecně”.

To je však řeč, kterou se nedaří bohužel předat dále, než za ony obecné vlastní kruhy a tak tedy jistým druhem oblékání a odlišení se, se jaksi tak nějak vyhraňují běžnému průměrnému zbytku společnosti a zcela se také od ní odlišují a ta na ně nereaguje, nebo reaguje s krajní nedůvěrou. Liberální, nebo liberálně levicový intelektuál tak svými názory a argumenty oslovuje nejvíce své souvěrce, mezi které se čím dál více uzavírá do určité elitní skupiny a většinová společnost si jej nechce vlastně ani vyslechnout, protože podle jejího chápaní jakási “ukázaná platí” a hodnotí ho nejčastěji na první pohled, nikoliv poslech (na který už nedochází). A proto vzdělanost ztrácí posluchače a ustupuje do svých pozic, mezi své, se kterými si rozumí a kde se všichni dobře znají a už z dálky na sebe vzájemně mávají.

Proto je v takovéto situaci téměř nemožné dostát k nějaké dohodě a vzájemným ústupkům. Většinová společnost bere jakési stereotypy z následovaní vzorů. Nicméně naše inteligence k ní jaksi nepromlouvá a ostentativně se jí bojí a naopak. Vznikají tak představy o neexistujících čertech na obou stranách. Vzdělanci prosazují identicky rovnoměrný ideál rovnosti, který na sebe váže i jistou romantiku takovéhoto předsevzetí a právě tato romantická představa této absolutnosti děsí průměrný zbytek společnosti a ta tak nepřijímá celou ideu.

Bohužel ale tím tato zbytková společnost tak sahá po další nejbližší nabízející se alternativě, kterou vypouští populisté, kteří nahrazují tak tyto vzory a kteří se snaží navenek vypadat a působit seriózně a splňují tak vizuální představu o podobě serózního politika, vzoru. Avšak jejich alternativa právě zachází k roztodivným a často nereálným konspiracím a dokonce i k eugenice. Běžní pracující tak dostávají relativně jednoduché odpovědi a přijímají je s povděkem.

Může to změnit AKORN?

Naším jedním z cílů je skutečně přispět k lepší komunikaci a porozumění v meziobčanském dialogu.

Prvotní naše snaha je přesvědčit spoluobčany o naší aktivně pracovité povaze. V podstatě díky našemu sociálnímu družstevnímu podnikání se setkáváme se všemi škálami druhů lidí. Snažíme se tak spojovat různorodé prvky občanského smýšlení a vyhledávat průsečíky, stejně jako nalézat důvody a ospravedlňovat oprávněnost.

Neodsuzuj, posuzuj

V našem zaměstnávání se tak setkal například Iráčan prchající před důsledky a hrůzy války a přesvědčený ostravák z hutí, který má srovnána všechna pro a proti imigraci (myšleno negativně). Ten se tak poprvé seznámil s problémem z druhé strany a díky tomu pochopil, že se žádný člověk nemůže odsuzovat dopředu, ale každý se musí posuzovat.

Doufáme tak, že nám naše družstevní podnikání pomůže časem uvolnit prostředky, které využije náš spolek v osvětových a politických kampaních, diskuzí a přímých akcí a samozřejmě také v kulturní sféře.