Výzva Mír a spravedlnost – dobro, nebo kolaborace?

Nedávno se na internetu objevila iniciativní volání po klidu zbraní na Ukrajině. Výzva Mír a spravedlnost.

Výzva se ukazuje jako kontroverzní téma aktivistů ze všech poloh.

Kolektiv dělníků stavebního družstva AKORN má mezi sebou i Ukrajince a rusky mluvící, společně si to tedy v kolektivu trochu rozebereme a trochu přirovnáme.

Výzva říká, že Ukrajina krvácí a že “ačkoli o příčinách války lze vést nekonečné spory, je jasné, že podle mezinárodního práva je za její bezprostřední rozpoutání odpovědné Rusko. Poté co byly jeho domnělé i skutečné bezpečnostní obavy ignorovány, přešlo Rusko z konfliktního, neúspěšného dialogu diplomatů k fyzickým bojům na území napadeného státu”.

Cíl snahy by měly podle protagonistů být, že Rusko i Ukrajina stáhnou vojska a Rusko opustí okupovaná území a přestane na Ukrajinu posílat bomby, střílet rakety, uzná Ukrajinu jako suverénní stát.
To je jediná logická cesta k míru, po kterém většina lidí u nás i tam touží.

Rusko může ukončit válku a nastolit mír okamžitě.
Ovšem na druhé straně to znamená, že Ukrajina musí dát záruky Donbasanům, jazyková práva a dostatečnou autonomii a západ dát Rusku své záruky.

Nevím kdo má jaké zásady, ale naše jsou, že ani běžní občané na Ukrajině, ani na Západě a ani v Rusku válčit nechtějí a v tomto duchu můžeme vést posuzování výzvy.

Výzva se dále snaží vysvětlit, že chápe, že západní státy veškerou pomoc poskytují napadenému státu, přitom ale dodává, že se “roztáčejí kola zbrojení, a jakmile se roztočí, bude stokrát těžší válku zastavit.

“Šetříme, abychom mohli válčit. Odkládáme investice, abychom mohli válčit. Zadlužujeme se, abychom mohli válčit”.


Rád bych připomněl slova německého myslitele z 19 století Bedřicha Engelse o tom, že dělníci nemají vlast.
Jak tedy Engels píše: “nelze jim vzít tedy něco, co nemají”.

Já se dívám na státy, ať si o tom myslíme co chceme, že z jistého pohledu patří nadnárodním gigantům a rozhodují ve většině případů jejich loby skrze své loutky v politických funkcích.

A jak zmiňuje již Engels a já to parafrázuji do dnešního jazyka, tak pracujicí lidé musí nejprve vytvořit něco jako, dnes bychom řekli politickou svépomoc a samosprávu, pozvednout se na rozhodovací skupinu o věcech politických a konstituovat se, třebaže nikterak ve smyslu kapitalistické demokracie.

Známe třeba Islandskou cestu, nebo Argentinské samosprávy a třeba stojí za zmínku i Izraelské samosprávné komunity kibuce a mošavy, nebo Španělský Mandragon a Amsterodamské autonomní čtrti.

Co to má společného s výzvou?

Možná napoví úryvek ze seriálu, jehož hlavní představitel byl prezident Zelenský a který sepsal scénář (video si prosím pusťte, aby jste pochopili celý kontext článku, jsou v něm oligarchivé a vrcholoví politici):

Nacionalismus z pozice kapitalismu rozděluje, je nástrojem ovládání moci a to je konec konců v závěrečném důsledku i regulátorem zdražování.
Zatímco elity společnosti žijí ve falešných představách ideálního světa rovnosti.

Abych došel kam mířím svou úvahou, vrátím se k Bedřichu Engelsovi, který se dále zmiňuje o tom, že nacionální rozdíly a protiklady mezi národy mizejí stále víc už s rozvojem kapitalismu, svobodou obchodu, světovým trhem, stejnorodostí průmyslové výroby a jí odpovídajícími životními poměry.

Má sice pravdu, ale jak pro koho…


Z reklam na skvělý život beztarostných tříd, z filmů a seriálů, ze zabezpečeného sportovního světa na nás shlíží transparentní ukázková národností rovnost a tolerance, tolerance mezi rasami, národy a sexuálními menšinami a dost možná i ohleduplnost k přírodě a bio-eko stravovací návyky.

Jsou tak bezstarostní a žijí v ideálním světě 🙂

Ve skutečnosti tuto idylku sdílí jen zabezpečené třídy mezi sebou, je to falešná tvář jejich pokroku jen pro vyvolené!


Ve skutečnosti pak podporují politiku imperialismu NATO, ponižování národů pomocí Mezinárodního měnového fondu a Světové Banky, vraždění, zabírání území a drancování zdrojů nadnárodními společnostmi.

Kde je zde ta idylka tolerance a mezinárodního dialogu?

Stále jsme se nedostali k tomu, kam mířím, k tomu si vypůjčím další parafrázované Engelsovi myšlenky, když správně poukazuje, že samospráva pracujících proces skutečné mezinárodní tolerance urychlí.
“Spojená akce, alespoň ve vyspělých zemích, je podle něj jednou z prvních podmínek osvobození se od falešných model nacionalismu.”

“Tou měrou, jak bude odstraňováno vykořisťování jednoho individua druhým, bude odstraňováno i vykořisťování jednoho národa druhým.”

Jinými slovy nebude-li vykořisťovat nadnárodní kapitál pracující, nebude ani dejme tomu příkladně Německo vykořisťovat Česko a ačkoliv Německá společnost se tváři nesmírně civilizovaně a tolerantně a multi-culti, tak do Česka posílá odpad, jíme potraviny nižší kvality, dáváme jim levnou pracovní sílu a ještě si od nich nakupujeme vlastní přebytek elektrické energie.
My se zase chováme podobně k Ukrajině, resp Ukrajincům.
Nebo v mezinárodnějším poměru jsou to USA a západní Evropa, které vysávají Súdán, Kongo, Siera Leone, Keňu, Rwandu, Etiopii, Somálsko, Nigérii atd…. Tam ale nejedí občané odpadky z Německa, jsou na opačné straně pyramidy, tam žijí pod dolar na den a chodí na skládky smetánky.

Vypadá to, že státy BRICS nechtějí být v tomto pozadu a touží také zahrát role imperialistických hegemonů?

Toto je systém pyramidálního vztahu, kdy na vrcholu jsou nadnárodní korporace a hlavně těžařské loby, pod nimi zbraňový průmysl a pakty, které neformálně a jménem demokracie a hlavně ve jménu hlavních silových států zajišťují pro tyto korporace přístup do zemí, ve kterých předtím často neformálně pomohly k moci nedemokratickým silám, aby je pak formálně pomohly svrhnout.

Pyramida pokračuje, korporace ponižují státy. Ten kdo chce být ve střední vrstvě těchto států musí schvalovat nastavený systém a stát se malým vrcholem pyramidy toto vše schvalující pro své nejbližší okolí.
A tak korporáty vykořisťují stát, stát má prokorpoorátní politiky v čele a dělají dobré podmínky těm, kteří na vrcholu menších pyramid vykořisťují malé a střední podnikatele a ti pak vykořisťují pracujícící.

Ti pak mohou zde uplatnit své dominantní, nebo o něco lepší postavení nad cizinci pracujícími za nuznějších podmínek.

Nacionalismus pak v pracující třídě projevující se jako SPD u nás, je odrazem obranného reflexu nepromyšleného, ale impulsivního afektu, zatímco zabezpečená střední vrstva deklaruje národností toleranci a idylické soužití ve vlastních čtvrtích. Je bezstarostná a deklaruje, že nic jiného nezná a znát nemusí!

Ďábelsky propletený řetězec!

Engels ale dále zmiňuje, že protikladem tříd uvnitř národů padne i vzájemné nepřátelství mezi národy.

Dává to smysl i logiku.

Výplod německého myslitele Bedřicha Engelse z 19 století jsem sem dával hlavně proto, abychom si připomněli, jaký zájem mají pracující na všech čtyřech stranách konfliktu, tedy pracující Ukrajiny, pracující separatistických území, pracující Ruska a pracující západního světa.

To je totiž v porovnávání mírových snah důležitý determinant, podle kterého můžeme vnímat jakým způsoben protagonisté těchto výzev k němu přistupují, neboli o co se jim jedná.

Mír je potřeba možná ne pro územní zisky jak z jedné, nebo z druhé strany, ani možná ne pro oligarchii, nebo krize, které nesou zisky opět mocným, ale pro pracujícím jejich klidný život a rozvoj ze všech stran konfliktu.

Nakonec ve dvou zákopech proti sobě například stojí dva lidé, kteří by se v alternativní realitě dejme tomu sešli náhodně na zahraniční cestě (v zemi jednoho z nich) a dali si spolu pivo a stali by se nejlepšími přáteli. Zkusme si to představit.
Místo toho, aby rozvíjeli své zájmy a upevňovali mezinárodní soužití, vpalují si kulky do hlav.

Jenže jak píše Engels, dělník nemá svou vlast, protože tuto vlast ovládá někdo, kdo bere jeho syny do války za zájem, který není ani jeho.

Otázka tedy zní, pokud by měly spodní vrstvy svou vlast, vedly by mezi sebou války?

Pokud je vaše odpověď ne, pak nic neztratíte podpisem výzvy, protože za zkoušku nic nedáte…

A pokud někdo využívá výzvu k podpoře jedné ze zájmových stran, nebo má osobní prospěch od nějakých oligarchů a podobné (takových lidí je přeci mnoho a vždy se přisají na dobře míněné aktivity a to na všech stranách a vždy a za každých okolností), nesmíme se jimi dát zviklat. Je to irelevantní, protože na základě všech vyjednávacích stran nemůže stejně nikdo nic sám o sobě dosáhnout.

Základem úvahy ale je, že mír je pro pracujícího dobro, válka je kolaborace s vládnoucí třídou a vše se tomu musí uzpůsobit!

Posted by administrator

Napsat komentář