Je jiné Česko možné? Jak?

Někdo by třeba řekl, že dospíváme k bodu, že jsme na houby a je nám to vlastně jedno.

A někdo jiný, že celá aktivistická scéna schopna něco měnit, je jen taková líná unuděná platforma, jen s velkými ideály a úsměvnou metodikou.

A někdo by třeba zase řekl, že si přenášíme své dětské nemoci aktivismu ze svých starých pubertálních organizací, kdy jsme byli ještě nedospělí, nebo nevyspělí a s vehemencí jsme více prožívali to, že jsme ve středu pozornosti a myslíme si že něco děláme, než to, že to co děláme je ve skutečnosti pro ten velký kapitál vlastně jen legrační epizodka, která nemá sebemenší naději na to zacloumat jeho základy.

Jo a současné výsledky nynější aktivistické scény jsou podobné, jen s tím rozdílem, že nyní jsme do toho zatáhli oněch více stejných takových, jako jsme my sami a vláčíme za sebou nemilou skutečnost společenské působnosti, protože to už musíme myslet vážně a vážně vypadat, bez výsledků jsme ale ještě více k pousmání, nebo k posměchu, než když jsme byli puberťáci, kteří v tom ještě stále cítili jistý nádech nedohrané fantasie.

Ono v tomto konkrétním případu metodiky není důležité ani tolik co děláme, jako jak to děláme.

Poslouchám kupříkladu pravidelně podcasty Alarmu v dodávce, když jezdím po stavbách.
Na první pohled zajímavá témata třeba kolem té bytové výstavby se postupně slévají na ty stejné povzdechy v každém dalším podcastu, ty stejné pláče a vždy tam přijdou nakonec defacto ti samí okrajoví aktivisté jen s jinými názvy svých organizací, kteří řeší maximálně problém v malé komunitě.

V podstatě to celé vypadá tak, že progresivní síly schopné něco změnit se etablovaly na pozici diskuzního vzlykajícího kroužku pro úzkou skupinu zájemců a zcela ztratily spojení s většinovou nízkopříjmovou skupinou.
No a jediné co se zatím naučili dělat, je vzdychat mezi svými a nevědět si s tím rady, nebo maximálně sem tam udělat projekt pro malou část skutečně zasažených…
A to ještě vlastně nějak jinak, nějak nepřímo, pod různými jakože cool názvy, které nemění systém, ale kosmetický vylepšují jeho kredit už tím, že si to od toho systému, kupříkladu ta daná organizace sociální komunity musí nechat umožňovat a tak to i tyto komunity musí veřejně prezentovat, jakože to je dobré…

No a své skutečné názory si tito protagonisté musí schovat jen do své bubliny jim podobných lidí dělajících to samé, ale ve své činnosti ho vlastně ani v těch svých projektech nešíří a tak si vlastně klienti těchto projektů myslí, že jim kapitalistický systém jako celek umožňuje nějaké zadostiučinění a pomoc a nejsou vybaveni argumentačně a ani politicky na další boj!

Ale politická síla progresivní a konstruktivní občanské participace má vyzývat, povzdech musí být vyjádřen s razancí, se špetkou rozhořčení a hlavně jménem všech zúčastněných!
A nemá nikdy mluvit jakože “o nich”, ale používat rétoriku “o nás”, tedy “my” a to i když tuto avantgardu vedou zatím převážně intelektuální předvojáři!
No a malé komunity nejsou nikdy skvělé a cool, když v tom jsou samy, to je úplný nesmysl, to už se odnaučme, protože nás to uspává. Musíme si uvědomit především, že jejich smysl a význam je v zárodku řešení problematiky jako celku.

Smysl komunitního a participativního organizováni není vylepšení špatného systému drobnými zásahy, ale organizace samotná!

Skvělé a cool je snad jedině jen ta šance položit malé základy pro budoucí velkou nosnou konstrukci celospolečenské změny!


Projekty mají názvy, komunity a iniciativy mají často vtipné, nebo důvtipné názvy, ale názvy nejsou důležité, nebo jsou, ale ne jako celistvost problému samotného, může se stát, že to totiž bude nakonec jen hraní si na nesmyslné přivlastňování.

Drobné projekty tu musí být od toho, aby se propojovaly, aby organizace začaly fungovat napříč spektry zaměření a zájmy a doplňovaly vše zpětně do koloritu kontrasystému hájící občany, který musí být multiuniversální.

No a v něm musí vedoucí osobnosti těchto aktivit vědomě vyzývat spoluobčany využívající tyto subkultury k uvědomělé politické práci!

Pokud jsme a máme být takovýmto nástrojem občanů, pak si své politické místo na mapě vybojuje aktivismem, musíme začít zde a sice, že nejprve si uvědomíme současný stav a také to, že sebevětší zapálení pro organizační věci nemusí být efektivní, když není uvědomělé, když nevede k výzvám, když jen bezděčně čeká, jak a jestli se ostatní zapojí, nebo přijdou sami!
Musíme být i trochu na své vlastní scéně nepříjemní, vyzývat k větší aktivitě, k vyšší uvědomělosti.

Oslovovat široce masy a spoluobčany nemá smysl ve chvíli, kdy vlastně nejsme schopni sami podchytit své vlastní prostředí a nejsme schopni vymačkat všechen jeho potenciál!

Veřejnost nás nevnímá, ona bude vnímat jedině jednotnou skupinu hovořící sice barvitě a která je sice i různorodá, ale umí hlavně mluvit jako jeden hlas!

Pokud neumíme nejprve k tomuto vyzvat aktivistický a progresivně konstruktivní potenciál, nemůžeme dělat širší politickou práci tak, aby přinesla jakýkoliv pozitivní výsledek!

Současná scéna je nyní shluk lidí bez jasné společné představy, někdo by řekl je to cirkus, někdo by řekl je to bordel.

První prací skutečné multifunkční organizace s historickou úlohou je zformovat síly a sjednotit, nebo zjednodušit různorodé prvky organizováni a práce.
Tím mám na mysli jen vnějším způsobem, uvnitř si naopak musí prvky progresivní scény uchovat současnou barvitost.
To je to, co současná avantgarda umí, být barvitá, bohužel už to neumí obalit, zjednodušit pro širší užití a jaksi zpraktičnět…

Posted by administrator

Napsat komentář